39. Jizva na sametové tváři

Co vám budu povídat. Někdy jsou prostě dny, kdy neděláte vůbec nic, no a co se týče mě, bavíme se teď asi o takových 80 procentech mého času. Je proto velmi obdivuhodné a samotnému se mi tomu nechce věřit, že jsem schopný denně prskat na tento blog tolik stránek o tom, co se kolem děje, které – a to je ještě obdivuhodnější a už absolutně mimo mé chápání – dokonce i někdo čte. Mimochodem – děkuji!

Ale buďme upřímní – včerejšek si svůj vlastní článek nezaslouží. Nechci vás mučit dalším popisováním toho, jak jsem se potloukal po už vám tolik známých místech, i když tentokrát jsem zkoušel chodit těmi nejdivnějšímu uličkami, do kterých se běžně nedostanete. Nejvíc mě bavili takové ty garážové, co v Evropě nemáme. Je to prostě jenom kus neoznačeného asfaltu za chodníkem, co jsou na něm zaparkované velké kontejnery plné odpadků, a který vylili jenom proto, abyste se dostali autem ke svému domu. Nicméně v obytných oblastech najdete i takové, které mají bezmála kilometr, a i když jste přímo uprostřed pulsující centra města, tady najdete vždycky svých pět minut klidu.

Abych se přiznal, taky jsem doufal, že najdu třeba nějaký extra levný obchod s CDčkama nebo opuštěné kino, kde zapomněli promítačku a tunu starých pásů, ale bohužel nic takového tady neschovávají. A přitom v počítačových hrách na místech jako tohle najdete vždycky ty největší klenoty - hovadina. Měl bych si už zapamatovat, že virtuální realita není realita, a že podívat se na hranolky a říct: "enter" k jejich objednání nestačí. (Pro fanoušky GTA jsem měl připravené: a že křičet: "ICIKPYH" vás před deštěm neochrání, ale teď zjišťuju, že je to vlastně skoro to samé.)

Doma na Keele Street se toho nedělo o nic víc. Snad jenom že přišel další chlápek od Bellu zapojit už asi třetí linku do baráku. Byl to postarší tmavý servisák, který neustále chodil kolem, škrábal se v hlavě a strašně nechutně kašlal. Vlastně jsem ani nevěděl, že je to kašel, až jsem ho uviděl, jak si utírá chrmel do montérek. Do té doby jsem myslel, že venku něco/někoho plechového tahají po asfaltu.

Nejlepší na tom všem ale bylo, že přišel s kontaktem na někoho, kdo tady vůbec nebydlel. Ovšem expert se dost možná bude každou chvilku stěhovat a Pablo vlastně na konci týdne, tak jsem si řekl, že si někdo jenom ušlapává obilí, než si do něj lehne. Každopádně se montér asi po půl hodině rozhodl, že natáhne někde zezadu alespoň drát k baráku, a tak přeskočil plot k sousedům, kde se asi dalších šedesát minut producíroval na zahradě, aniž by se někoho zeptal. Když si ale přistavil žebřík k jejich boudě, co měli úplně vzadu u plotku při naší straně, a vylezl na něj, začala ječet nějaká lady, ať z tama okamžitě sleze. On se jenom natočil, aby jí sdělil, že je od telefonu a ona zase, že už jeden má a on to tedy znova trochu specifikoval a ona pořád nechápala... Jestli ta adaptace Shakespeara pár týdnů zpátky z High Parku byla jedna z nejhorších, co jsem kdy viděl, tohle bych musel zařadit na úplně druhý konec mezi ty mistrovské, tentokrát zřejmě na předlohu Mnoho povyku pro nic.

To ovšem nebyla jediná komedie, kterou jsem měl včera tu možnost sledovat. Když se Pablo vrátil s asi pěti narvanými igelitkami jídla, bylo jasné, že chystal něco velkého. A skutečně – za chvilku už stál u plotny a míchal dohromady všechno, co měl po ruce. Nakonec z toho vznikl jakýsi salát, omáčka a smažené masové medailónky. Všechno si tedy pečlivě nachystal na stůl a pustil se do toho. V tom ale místo rozplývajícího se "hmmm" vyšla z jeho úst spousta italských slov, kterým jsem sice úplně nerozuměl, ale i tak jsem si za ně dokázal dosadit české ekvivalenty. Myslel jsem, že smíchy prasknu, zvlášť když se do toho ještě během raketově zvedl, zapřel oběma rukama o stůl a prskal na to, jak je strašně zklamány. (Myslím, že spíš chtěl říct nasraný, ale to nic, Pablo, tohle u TOEFL zkoušky po tobě chtít nebudou.)

Pak to ještě párkrát přehrábl vidličkou ze strany na stranu a bez milosti vysypal do koše na recyklaci, i když si nemyslím, že chtěl, aby tu jeho dobrotu ještě někdo někdy dal znova dohromady. No a co bylo špatně? Salát byl hořký a maso prý stálo taky za hovno. Konec zvonec.

Ale včera je včera a dnes je dnes, a tak nás naopak čekala výborná večeře, na kterou nás pozvala Pablova italská Patronka Anna. Předtím jsem ale musel zkontrolovat, co se děje na internetu, zaskypovat se svou hvězdou, které se nedočkáte, protože nakonec nepřijede, a přečíst si, jak máte v Evropě možná nejteplejší léto vůbec. Nechtějte ani vědět, co si pro nás připravilo Toronto.

Když bylo k sedmé večerní a my jsme měli vyrazit za Annou, najednou se zatáhla obloha do posledního kousíčku těmi nejčernějšími mraky a spustila bouřka, která byla srovnatelná snad jenom s tou brutalitou, co nás zastihla na párty u Yukiho. Jak jsem později zjistil, tahle bouřka byla ale dokonce horší – přinesla s sebou totiž i menší tornádo, které poničilo v pár kilometrů vzdáleném Vaughanu na dvě stovky baráků. Ok, slyšel jsem, že tento rok to bude s ničivými větry husté, ale hned tornádo? Myslím tím, sakra, vždyť v Česku máme tak nanejvýš kulové blesky, na které stejně půlka lidí nevěří a tady hned tohle?! Jako bychom nemohli začít nějak zlehka - vichřicí nebo tak...

Ale co, přežili jsme to bez újmy a sotva se to trochu uklidnilo, tak jsme asi se třičtvrtěhodinovým zpožděním vyrazili. Po štěstí jsme ale zrovna nešlapali, a zatímco jindy na metro nečekáte dýl jak čtyři minuty, teď jsme tam stáli celých dvacet. Ani by mi to tak nepřišlo, kdyby jich mezitím neprojelo snad pět protějším směrem. Nakonec ale přece nějaké poslali, jenže to nebyl našemu cestování konec – čekala nás bonusová jízda autobusem. A zase... Každý směrem odjeli tři linkáči, jenom ten náš se dalších dvacet minut někde flákal. Skoro jsem měl pocit, že bychom k Anně neměli jezdit. A skutečně!!!

Ale co to plácám... Udělalo se vám alespoň z těch vykřičníků špatně? Mně tak jedině z přecpání, ale po-stu-pně... Nejprve nás Anna velmi vřele přivítala letmým polibkem na každé líčko, a pak nám představila svůj dům.
Poznatek č. 1: Tahle žena je Evropanka a říkejte si, co chcete, ale tohle nepopřete. Z rádia hrála klasická hudba předních skladatelů starého kontinentu, všude kolem vysely obrazy měst, které se severoamerickou architekturou neměly pranic společného, kuchyň byla plně zařízená a nejevila žádné známky donáškového jídla, a pak to francouzské víno.
Poznatek č. 2: Nenechte se zmást věkem – i starší lidé ví, co je to laptop. A nejenom to, taky nová hi-fi věž, plasmová televize, elektrický krb,... Kolik že vám je, Anno? Skoro šedesát?
Poznatek č. 3: I dáma měla kdysi růžky. Ano – Anna je totiž stará aktivistka. Ve dvaceti měla pocit, že musí z Evropy, provdala se za nějakého technika v atomové elektrárně a přestěhovala do San Franciska. Tam se začala zajímat o ženská práva, a když ji pak vítr odnesl až do Toronta a došly jí peníze, našla si v tomto oboru i práci. Ale o tom později. Teď je na řadě večeře.

Protože jsme s Pable byli hladoví už v sedm, po našem menším zdržení jsme nenápadně ujídali pečivo z ošatky ještě před předkrmem. Záhy ovšem přišla typická italská večeře se vším všudy. Co to znamená? Ke všemu jíte chleba – tzn. ten je na stole neustále. Připravte se na tři chody a deserty do toho nepleťte. U jídla se diskutuje a víc než rutina je to sice všední, ale zážitek, a konečně servírovaný talíř musí vypadat tak přitažlivě, že vás ani naprosto přecpaný žaludek nezastaví vzít si ještě.

Protože italskou kuchyni miluju, přiznám se vám na rovinu, že jsem se nažral jako prase. Přestože jsem byl ovšem na pokraji už jenom šťouchnout, na Annu i Pabla jsem ještě pořád ztrácel. Začali jsme žlutým melounem, který mí masožraví spolusedící zajídali opečenou slaninou. Ještě k tomu něco bylo, ale to už si nepamatuju, protože jsem stejně celou dobu myslel na ty těstoviny, co voněly z kuchyně. Za chvilku už tu ale byly. Naprosto výborná pasta, s nějakou zelenou omáčkou podle venkovského receptu jemně posypaná sýrem. Dalo mi to hodně zabrat, ale nemohl jsem vynechat ani závěrečné scarpetti (to je moje představa, jak to italské slovo vypadá na papíře), kdy kouskem chleba vyškrábete tu velkou servírovací mísu. Tak a teď už by byl Čech po obědě, ale kampak? Teprve teď přichází hlavní chod. Obrovská hromada salátu a ryba. Tedy já jsem měl samozřejmě veggie výjimku a speciální fazole opět podle receptu, který je součástí italského národního dědictví. Nakonec jsem to ale přece do sebe nějak nacpal, ovšem přiznám, že ovoce na závěr jsem opravdu ochutnal už jenom očima.

Po tom co jsem s Pablem alespoň uklidili nádobí, když už jsem teda Annu tak šeredně vyžrali, jsme zbytek večera strávili na pohodlném gauči u kávového stolku. Jak už víte, jsem posedlý příběhy lidí, co žijí tak daleko od místa, kde se narodili, takže jsem samozřejmě musel vyzpovídat i Annu. Jakýsi letmý přehled o jejím životě už máte, ale všechny ty maličké pohádky okolo toho...

Jedna z nejpoutavějších byla z její bývalé práce, kdy pomáhala imigrantkám hledat nové zaměstnání. Učila je taky anglicky a psát na počítači, ovšem naneštěstí šlo většinou o ženy týrané a zneužívané, takže to nebylo nijak veselé povídání - vlastně mnohdy spíš až brutálně smutné. Opravdu to kolikrát byla docela síla a snad bude stačit, když vám řeknu, že z té práce nakonec odešla proto, že jí po vraždě (podle soudu z manželské vášně) jedné z její svěřenek nenechaly noční můry spát. Ale i takové věci se v Kanadě dějí. Teď ovšem mluvíme spíše o ojedinělých případech, zatímco mezi překvapujícími věcmi, které tak tiše šumí v severoamerickém éteru, patří fakt, že i tady je ještě velká spousta rasistů. Co se týká Toronta a ostatních velkých měst, neřekli byste, ale stačí prý vyjet jen kousek na venkov a sakra rychle si uvědomíte, jak rozdílnou cenu má i ve 21. století uprostřed jedné z nejcivilizovanějších zemí světa bílé maso. Nicméně Anna vzpomínala i na doby, kdy i jako Italka byla v Torontu s celou svou komunitou za parazita.

Když jsme se podívali na hodinky, protože Pabla opět začalo zmáhat sezení na gauči, trošičku jsme se zasekli, protože tak nějak bylo po třetí ráno. Jelikož Pablo musí ještě zítra naposledy do školy pro diplom, zvedli jsme se, že půjdem. Teda spíš zavoláme taxi, protože pěšky to bylo fakt daleko a na autobusové zastávce bychom stáli do rána. Naším řidičem byl zase nějaký Pákistánec, který anglicky moc nerozuměl a který navíc vůbec netušil, kde jsou v Torontu ani ty nejhlavnější silnice, což vím i já, co jsem tady na prázdninách. Naštěstí měl ale navigaci, takže jsme to nakonec nějak dali, ale ty dva dolary navíc si teda rozhodně nezasloužil. Pablo, Pablo...

>> 40. Ztraceno v překladu