Celý popálený od včerejších nachos, jsem si hned ráno běžel dolů do Subway na jednu šťavnatou vegetariánskou bagetu plnou zeleného salátu, slaďoučkých rajčat a vykoulených okurků. Přede mnou ale stála nějaká drobná upravená tmavovláska pnoucí se po třicítce, která měla nejenom chuť, ale i velký hlad. Přišel jsem právě včas, zrovna totiž začínala lekce: "Jak si objednává profesionál." Na jednu stranu mi trochu spadlo sebevědomí, protože už jsem se v Subway začínal orientovat a dokonce už rozeznávám i dressingy, na stranu druhou jsem zjistil, jak může být takové fádní objednávání bagety až spektakulárním zážitek.Spolu s protaženým "takžé" si ještě sesunula sluneční brýle malinko po nose dolů, aby na to všechno dobře viděla, a pak spustila koncert. Škoda, nepamatuju si to přesně, ale s kadencí automatické pušky pálila jeden příkaz za druhým, až nakonec dostala dva dvanácti palcové dlouhány, jednoho se světlým, druhého s tmavým pečivem, kdy bělouš obsahoval normální porci sýra, dvojtou krůtího, salát, rajčata – ale ne příliš, olivy – ty světlé, protože tmavé měla včera … a jen tak na stranu, prosím, feferonky – těch klidně přidat, jo a ještě zapomněla papriku, ale tak pět kousků max, jeden proužek majonézy, druhý cibulového dressingu a, omlouvá se, ale taky ještě plátek teplé slaniny (ta omluva byla proto, že slanina se musí předem ohřát v mikrovlnce). No a druhou jinak, jenom slaninu, ale té víc, bez sýra, bla bla bla bla bla... Za 5 minut byla ovšem i venku a to si ještě vzala z chlaďáku dva ledové čaje, balíček nějakých bonbonů a na vrch velkou tašku, protože ruce měla plné, už když přišla. No jo – není to jen-tak stát se Kanaďanem.
Jen co jsem však dojedl bagetu, už jsem se zase těšil na další nachos. Ale ty až za odměnu, za návštěvu doutníkářského klubu. Najít ho mi moc času nezabralo, protože v centru už jsem jako doma (ó, za tuto hlášku si to ještě někdy vyžeru), tak jsem vešel dovnitř a řekl recepčnímu co a jak. Ten mi taktně sdělil, že tohle místo přilévače whiskey už je zabrané, ale ať vyplním tenhle papír, že nabírají ještě na tohle místo. Než jsem se stačil zeptat, o jaký post jde, zmizel někde za pultem, a tak jsem se otočil a zmrzl. Sedělo tam asi pět chlapíků, vysocí nejmíň dva metry, jeden větší hromotluk než druhý a víc jak na psaní se soustředili, aby všemi těmi svaly, co na sobě měli, nerozmačkali tu ubohou tužtičku. Podíval jsem se proto pořádně na ten papír a musel jsem se zasmát, protože se mi v hlavě spustila scéna z Přátel, kdy se Chandler převlečený za růžového králíka přetahoval ze Zemnikem Rossem, aby zjistili, kdo z nich je to silnější vyžle. Jsem na tom totiž velice podobně jako oba tito šampióni, jenom na sobě nemám žádný kostým - v posilovně jsem byl naposledy ve třeťáků v tělocviku, kdy jsem seděl, rýpal se v nose a poslouchal učitelovy hity ze šílených osmdesátých. Já a vyhazovač – tak to, abych si snad šel zrovna na ty nachos.
Cestou z downtownu jsem se ještě zastavil v parku a díval se, jak se potkali dva mladí psíčkaři, jak to mezi nimi zajiskřilo, jak se celí se skleněnýma očima do sebe … zapovídali, a jak se jejich chlupatí mazlíčci mezitím navzájem do krve dokousali. Jo, život ve velkoměstě. Ale všehovšudy je tady čtyřnohých poměrně dost a drtivá většina se v tomhle betonovém labyrintu orientuje líp než já – ví, co se má a co patří, jezdí tramvají i metrem bez problémů, pobíhají bez vodítek u čtyřproudové silnice, dokonce ani neočůrávají CN Tower, i když vím, jak je to musí lákat. Tyhle šelmy snad skoro panikaří, když jsou někde, kde jde hrabat a roste tam tráva.
Pak už byl ale vážně čas na Mexiko, a tak jsem se zastavil v 7/11 (místní Jednota), jestli třeba náhodou…a měli! A to byste nevěřili. Vezmete si tady otevírací krabici napěchovanou těmi lupínky, dojdete ke stroji, kde si napumpujete ještě horkou omáčku, celý set zase zavřete, zaplatíte (2 dolary něco) a můžete jít. Samozřejmě jsem byl dneska na celou porci sám, takže mi teď ještě čtvrtka leží na stole, ale ne proto, že bych už nemohl, ale proto ... že už nemůžu. Došla mi totiž omáčka, protože když jsem si ji tam dával, nehrotil jsem to, jelikož jsem myslel, že to právě ona, tolik pálí. No, teď už vím, že jsou to ty podělané brambůrky, takže zítra zase, ale tentokrát si to naopak přeplním dresingem, ať dojím i ty dnešní. Nebo že bych si koupil ten kečup?
Večer jsem opět trávil s nabídkou práce, až přišel náš expert z Bangladéše, a tak jsem si zase povykládali pěkně na úrovni. Ptal se mě, co má dělat, když si zabouchne klíče, což není v Kanadě nic těžkého a taky už mě to napadlo. Jinak jsme probrali hladomor v jeho rodné zemi, imigranty z Irska i mocné impérium Československo a párkrát jsem si taky utáhli z pana Toshe a jeho pravidel jako:"Nejez cizí jídlo z ledničky; nepořádej v domě párty; nedělej si srandu z pana Toshe," které tady všude visí, a pustili si bednu, která přibyla už minule spolu se sedačkou. Expert samozřejmě hned zapadl do bílé kůže a po chvilce napětí jsme se dívali na pravou kanadskou televizi. Pro mě to tady byla premiéra – takže fakt vzrůšo! Škoda jenom, že ta televize neměla taky nějaký signál. No nic, asi budeme muset připsat pravidlo č. 10: "Neprovokuj televizí, když nemáš anténu."
>> 13. Autobusový neřád a Korejec, kterého jsem už nikdy neviděl
Žádné komentáře:
Okomentovat