13. Autobusový neřád a Korejec, kterého jsem už nikdy neviděl

Nechtělo se mi už čekat na další odpovědi skrze e-mail, tak jsem se rozhodl pro další akci. Našel jsem si adresu, kde bylo podle aktuální nabídky práce na internetu k dispozici ještě dvanáct překvapivě dobře placených pozic vykladačů náklaďáků (11 dolarů na hodinu), vypátral jsem taky autobus, a i když se nad Torontem znova roztrhla černá mračna, vyrazil jsem. Než jsem ovšem otevřel dveře, déšť byl pryč, ale nepromokavou bundu jsem si přesto pro jistotu vzal. Tak se mi zdá, že si tady budu muset pořídit deštník.

Za pár minut jsem už seděl v autobuse a vypravil se na asi hodinovou cestu na samý okraj severozápadního Toronta k městu Vaughan, kde podle mapy měla být průmyslová zóna, což mě jenom utvrzovalo, že jedu správně. Když jsem vystoupil na cílové ulici, podle mapy to už pak ke skladům bylo jenom kousek, tak než se pustit do luštění dalšího jízdního řádu, vydal jsem se po svých.

Rozhodně to tedy nebyl takový kousek, jak jsem očekával a nějaký ten kilometr jsem se opět prošel. Cestu po dálnici mi ovšem lemovala parkoviště plná přívěsů od tahačů, takže jsem pořád neztrácel na pocitu, že jdu správně. Hlavou se mi jenom honilo, že pokud mě vezmou, tuhle cestu budu muset absolvovat každičký den, což byly při součtu dvě ztracené hodiny jenom tak, v autobuse. Hned na první pokus jsem našel ty správné dveře a vešel dovnitř. Přestože to byla místnost se spoustou židliček, seděla v ní jenom jedna slečna, která zvedala telefony a rozdávala instrukce.

Ještě jsem ani neřekl, pro jakou práci jsem přišel, už po mně chtěla povolení, pas a SIN, což je něco jako SSN ve Státech nebo rodné číslo v Česku – není SIN, není práce. Myslel jsem, že tohle číslo už mám logicky napsané někde v pracovním povolení, protože je přece na ráně, že když jsem se honil za tímhle lejstrem, že se asi budu chtít ucházet o zaměstnání – navíc by mi na imigračním snad něco řekli, když už jsem tam strávil ty desítky minut čučením do zdi vedle páru zafačovaných Arabek, které stejně nakonec za dramatické scény vyhostili. Ovšem slečna mi sdělila, že bez SINu prostě pracovat nemůžu, vysvětlil jsem jí proto, že se teda na to zeptám, ale že jsem na imigračním byl a spolu s pracovním povolením mi popřáli hodně štěstí a ať se daří, a že o SINu nepadla ani zmínka.

Nakonec, že teda fajn, ať vyplním tyhle papíry a donesla 2 formuláře a 2 tlusté testové sešity. Jakmile jsem přišel k otázce, jak rychle se množí bakterie, zvedl jsem se a i jako čerství maturant z biologie a chemie, který by tady možná nějaký bod nahnal, jsem se jí zeptal, jestli mi třeba nedala něco špatně, ale že chci prostě jít a buď vykládat ty kamiony nebo ne. Sekretářka se chvilku zamyslela a pak mi řekla, že: "Hmm, noo, tahle místa už jsou … zabraná," ale že se u nich můžu zapsat, a když mi najdou nějakou práci, že se ozvou. Celý rozčarovaný jsem se proto vrátil k papírům a začal vyplňovat tu část, která se mě opravdu týkala. Bylo to plno intimností a identifikačních údajů, které jsou mnohem přehledněji a podrobněji sepsány v mém CVčku, až jsem si nakonec uvědomil, že tohle je jenom nějaká přiblblá agentura, která láká na pozice, jako např. vykladač kamiónů za 11 na hodinu, které nikdy prakticky ani nebyly, jenom abyste se zapsali a zaplatili.

Sbalil jsem se proto a řekl jí, že teda nemám zájem, když už ta moje místa, co vlastně ani nikdy neexistovala, jsou obsazená a šel jsem zase zpátky. No co, aspoň neprosedím půlku své Kanady v autobuse. S těmi jsem ale pro dnešek taky zdaleka neskončil.

Abych se uklidnil, dal jsem si to zpátky k zastávce zase pěšky, zamával ještě těm desítkám nevyložených návěsů, kterým se asi nikdy nepodívám na střeva, zkontroloval holky, jak se snažily proniknout do pravidel evropského fotbalu, a protože Slunko už zase pralo, co to dalo, užíval jsem si další krásný den s podzimní teplou, černou bundou v upocené ruce.

Jak mi systém metra a streetcarů v Torontu vyhovuje, autobusy jsou naprosto zakleté. Ani po hodině na internetu nevyčtete, kde který autobuse zastavuje a na zastávce není nic než padesát tisíc reklam a ošuntělý nápis "Bus Stop". Ještě je tam vlastně napsáno, že pro více informací se máte podívat na internet, což je strašně užitečné, když se potřebujete dostat domů, a na těch lepších je navíc časový rozpis linky, která tudy jezdí nejčastěji. Co dál tady ještě staví, nezjistíte. Šel jsem na to tedy selským rozumem. Když ten, kterým jsem přijel nabírá lidi tady na této straně, na protější seženu naopak jiný, který mě zase sveze dolů… Čekal jsem tak asi 60 minut na svou jednačtyřicítku. Mezitím se vedle mě vystřídaly asi tři skupiny lidí, které už radostně odcestovali a na protějším straně dálnice 41 projela už čtyřikrát. Na zastávce jsem proto byl už zase jenom já a nějaký nervózní Korejec. Slunko a koukání na místní auta už mě omrzelo, tak jsem zašel za svým spolučekatelem a zeptal se ho, jestli se tady na té zastávce vůbec někdy 41 dočkám. Ten mi lámanou angličtinou pověděl, že na ni taky čeká, ale že neví, protože je to taky jeho poprvé. Aspoň že tady nejsem jediný idiot.

Protože byl můj korejský přítel už celý mokrý z toho neustálého kontrolování svých stříbrných hodinek, zeptal se dalšího autobusáka, co tady přibrzdil, jak to tedy je. Řidič mu odpověděl, že musí na druhou stranu a odjel. Korejec mi to přišel přetlumočit a zatímco mně došlo, že tady ta naše linka dělá prostě jenom otočku a pak jede zase zpátky, on byl naprosto v prdeli, protože to ani trochu nepobral. Vysvětlil jsem mu to tedy, že ji chytneme na druhé straně, že tam už jsem viděl čtyři projet, a stejně se v klidu dostaneme dolů. Korejec už chudák nervozitou celý ukoktaný tedy i s kufříkem naběhl jako splašená slepice na červenou do dálnice, přeběhl a s litry potu na čele a v pozoru po asijsku zaujal na samém okraji nástupiště pozici zcela připraveného. Asi po necelé minutě mu to ale nedalo a zeptal se nějakého místního dřevorubce, jestli je to s tou točnou pravda. Ten však bohužel jezdil jenom svou 60 a o našem spoji neměl nejmenší tušení. Přidal však jednu nešťastnou větu a to, že 60 jede vlastně taky trochu na jih. Korejec celý šťastný mi přispěchal sdělit svůj plán (který nazval "naším"), že vezme šedesátku a sjede dolů, kde si přestoupí a hned jak přijel první autobus, tak do něj spolu s pokřikem:"Pojď, jdeme!" naskočil. Odjíždějíc kdo-ví kam se pak se mnou ještě jednou skrze okýnko nechápavě spojil očima, a přestože jsem se asi dvě minuty na to dočkal 41, na kterou měl podle "našeho" plánu v úmyslu přestoupit, už jsem ho nikdy neviděl.

Cesta na jih trvala zase hodinu, ale bavil jsem se tím, že náš řidič vypadal přesně jako Michael Scofield z Prison Breaku (naražená kšiltovka, světle modrá košile s dlouhým rukávem, velké sluneční brýle a především ten xicht!), a tak to docela šlo.

Doma jsem se snažil na internetu dohledat něčeho o mém typu pracovního povolení a nutnosti Social Insurance Nubmer, ovšem ani na stránkách vlády jsem nic konkrétního nenašel. Přes víkend to snad zjistím.

Protože jsem si za celý den dal jenom pizzu, do půlnoci mi trochu vyhládlo. Ke všemu mě zajímalo, jestli se v nejlidnatějším městě Kanady ve dvanáct večer někde najíte nebo jestli jste nahraní jako u nás v malém městečku na jižní Moravě, kde v tuto dobu narazíte jenom na tzv. Hladové okno, což je vlastně jenom vitrína s mikrovlnkou a spoustou nepovedeného fast foodu, který stejně do několika hodin vyzvracíte, ale vzhledem ke klientele, která by zvracela tak jako tak, se jim to daří docela dobře maskovat.

Sešel jsem proto k metru, kde je obchody posetá Bloor Street, která se táhne od západu k východu napříč celým Torontem a k mému údivu byly otevřeny všechny obchody do jednoho. Dokonce i 7/11, o kterém jsem si myslel, že má odvozený název od motta: "7 dní v týdnu, 11 hodin denně," ale pokud neotevírali v jednu po obědě, tak mi to malinko nesedí. Dál byla otevřená i maličká směska se zeleninou a nejrůznějšími kravinami, takže bylo opravdu z čeho vybírat. Já to ovšem opět zalomil v Subway na jednu dlouhou Veggie Delite.

Tak si říkám, že nějaké místní zvyky by se mi v Česku docela líbily, za to Kanaďanům by měl někdo konečně představit idos!

>> 14. Dům, do kterého pršelo