11. Ta největší porce nachos v Texasu

Ještě včera večer se mi ozvala slečna doktorka, že dnes vyrážíme konečně do kina a tentokrát jako opravdu na film. Hned ráno cestou pro něco na jídlo, jsem tedy koupil taky pytlík arašídových M&M's a vodu, ať tam zase jako jediní nesedíme s prázdnýma rukama jako v neděli na baseballe.

Cestou dolů jsem minul dva kluky, kdy se jeden chystal fotit, jak druhý rozbíjí na chodníku televizi, a taky maskované policejní auto v utajení, které mě díky velkému kovovému nárazníku jako z amerických honiček zaujalo už snad sto metrů dopředu. Ještě, že se kluci tak krásně krčili za volantem.

Cestou z obchodu jsem opět pozdravil tajné, kteří zrovna domlouvali jedné rychlejší řidičce, i kluky s foťákem, co měli televizi ještě pořád celou, a doma jsem si zasedl k sendviči a nabídce práce. Do oka mi hned padl jeden job průvodce v pánském klubu. Je to hned v centru, ale nemám tady oblek ani takové boty, ovšem nedá mi to se tam zítra nezajít zeptat, i když vím, že mě nejspíš vykopnou hned u recepce. V záloze je ještě přenášení krabic ve skladu, což se mi taky líbí, ale nevím, jestli se tam vůbec dostanu nějakým autobusem. Uvidíme zítra, ale dolévat doutníkářům whiskey za tučná dýška, to je snad ještě lepší, než dělat sekuriťáka u filmu ... ale co si to namlouvám – já bych chtěl tak točit!

Odpoledne jsem se hodinu dopředu vypravil k metru opět směr Mississauga, město dálnic a velkých obchodňáků. Naposledy jsem zamával klukům s televizí, pokutářům i sousedce ze třetího, která šla zrovna s nákupem, a řekl si, v jak vtipné ulici to vlastně bydlím. V té naší hradišťské se totiž nic tak zajímavého během jednoho jediného dne nemůže stát. Teda občas mezi pátou a sedmou raní se tam zastaví jedna policejní hlídka, ale jenom aby se nepozorovaně prospala, dokud jí neskončí směna a to teda není zrovna vtipné a jestli se teď někdo z vás směje, tak je vadný. Já se tady snažím psát solidní zpověď na úrovni a vy se tomu prostě jenom tlemíte. Fakt paráda toto...

Hned z podzemky jsem zamířil k dálnici na autobusovou zastávku. Když jsem jel naposledy se slečnou doktorkou, podívali jsme se na plánek a během několika sekund vyčetli, který autobus nás kam odveze. Tady ovšem vůbec žádný plánek nebyl. Jenomže jsme v Kanadě a zastávky jsou tady asi po sto metrech, takže jsem se vydal ke druhé. Ani na třetí jsem však nic nenašel a když mě stará mississaugačka, slečna doktorka napsala, že jedině jedničku, tak jsem prostě čekal. Trvalo to asi 30 minut a 20 autobusů, co projelo kolem (dokonce i nějaká 111ka), než jsem se konečně dočkal. A tady jsem se rozpomněl, jak se mi stává spousta šílených věcí, o kterých si říkám, jak je nesmím zapomenout napsat a stejně je vždycky nakonec vynechám. Třeba minule, když jsem byl v tomhle městě poprvé, tak jsem si ty kilometry od metra dal pěkně po svých, až jsem schytal výsměch, od Gil, která je pravá Kanaďanka a pěšky neujde ani 80 metrů, pokud nemá na tričku napsané "I'm a jogger". Ne počkat – to jsem sem vlastně psal. Nicméně kdybych šel dnes opět pěšky, nic by se nestalo, protože ten čas, co jsem strávil čekáním… Na druhou stranu jsem za týden tady prochodil boty víc jak za rok doma, takže dívejme se na to pozitivně.

Jo a další šílená věc, co jsem ale opravdu zapomněl zmínit, se udála opět okolo MHD, ale v Torontu, když jsme hledali restauraci Prague a nikdo mi neřekl, že chci-li vystoupit z tramvaje, musím zatlačit na dveře. Slečnu sice pustil řidič předem, ale já, zvyklý vystupovat zadem, jsem tak maximálně zamával z rozjíždějícího se vagónu nic nechápající slečně doktorce na chodníku. Jo, ona mě to všechno dneska zase připomněla, víte, ale na ni taky jednou dojde!

No, zpátky do současnosti. Na které z těch tří seti zastávek vystoupit, jsem díky těm třem obřím barákům uprostřed ničeho poznal, a tak jsem zatáhnutím šňůrky zahlásil, že chci ven. Paní řidička se ovšem asi zrovna nějak zasnila (jak by to dopadlo, kdyby ji tenkrát nevyhodili ze školy pro nadměrné primabaleríny), a tak jsem musel zahlásit znovu důrazněji a vystoupit až na další. Jak už jsem ale řekl, tak to bylo jenom asi o sto metrů dál, což se může zdát jako vtip nebo nadsázka, ale je to prostě tak. Přesto jsem měl za to čekání a celou sotvku metrů navíc urputnou potřebu se mississaužské hromadné dopravě nějak pomstít.

Konečně jsme se ale potkali se slečnou doktorkou a šli si pro další bus, protože jediné kino, které známe, bylo až na samém západním kraji města, což sice není tak daleko, ale než jsme se prodrali tím obrovským množstvím křižovatek (něco jako zelená vlna tady nefunguje) a ještě větším množstvím zastávek, tak nás to hodinu našeho života stálo. Navíc jsme sice jeli jedničkou, ale céčkem, která nás vozila po všech čertech, tak jsme to vzdali, dali si pár metrů po svých a přesedli na západní linku 1W.

Po čistých třech hodinách cestování jsem se celý rudý z místních autobusů, které díky automatické převodovce můžou a taky řídí naprostá kopyta, konečně se slečnou před půl sedmou dostal do kina. Jak zmařený by to byl den, kdyby aspoň to za něco nestálo. Vzali jsme to tedy pravým americkým stylem se vším všudy. Bylo to jedno pekelné meníčko s pětilitrovým kýblem ledového čaje, pytlíkem bonbonů a velkou porcí nachos se dvěma omáčkami a "malý" popcorn. Přitom nezapomínejte ještě na M&M's a vodu v mém batohu. Něco jako místenky tady nevedou, takže jsme si sedli přímo doprostřed řady ve spodní polovině a než Harry Šestý začal, pustili jsme se do jídla. Musím přiznat, že to bylo vůbec poprvé, co jsem měl nachos v pravém slova-smyslu. Vzít si brambůrky a namáčet si je do kečupu už mě jinak napadlo i doma, ale to přece není ono. Teď jsem se cítil konečně jako Kurt Russel v Tarantinově Deathproof, kdy pil vodu s citronem a chválil si jeden z barů, kde do sebe ládoval velkou porci této mexické speciality. Stejně nechápu, proč zrovna z Mexika, kde je snad 40 stupňů, pochází tolik pálivých jídel, ale to samé můžu říct i o teplém pivu z Texasu, že.

Po hromadě reklam se do nás opřel super film s hodně vyhoněným volume, kdy plátno bylo z první řady tak velké, že jste dokonce museli nekat hlavou, jakmile spolu mluvili dva z opačných konců záběru. Když ale Harry skončil, kromě nachos, které nás přimělo vypít i čaj a vodu, jsme nebyli schopní dojíst už nic jiného. Co se týče toho malého popcornu, který byl asi jako extra velký v Česku, tak tam zbytek ještě leží někde pod sedačkama a M&M's jím právě teď, stejně jako slečna doktorka někde doma ty bonbony, co dostala k filmu. No, co jiného na to můžou říct dva lidi z dvacetitisícového města na jižní Moravě, kteří byli odkojeni na tamějším Kině Hvězda, kde vás ještě při deset let staré reklamě na pivovar (který už nejmíň pět let neexistuje) před filmem chytají křeče do noh, kde se nesmí nosit jídlo, a kde není výhled na plátno o nic větší než ten na televizi u vás v obýváku.

Ani nevím, kolik kinosálů tady měli, ale lístky tady kontrolovali jenom při vstupu do celého toho komplexu. Jak řekl jeden můj kamarád, který je právě teď na výletě v USA, "na českou vychcanost není místní systém nastavený." Samozřejmě, že jsme zažili malé národní obrození, když nás napadlo koupit si další porci nachos a zajít si zadarmo na další film, ale už jsme toho měli dost a slečna doktorka chtěla ještě navštívit starého kamaráda Starskyho (ten obchodňák, kde prodávají evropský import), protože před kinem jsme to díky místní brzda-plyn MHD nestihli a ona měla na rozloučenou udělat do práce štrúdl, ovšem jako na potvoru jsme přišli asi deset minut po zavíračce. Po chvilce bušení na prosklené dveře, jsme se rozhodli, že si přece nebudeme kazit večer, a vydali jsme se v navráceném optimistickém duchu za hudbou směrem už pomalu k autobusové zastávce. Záhy jsme však zjistili, že hudba to byla živá, mladá a hlavně rocková. Šlo o nějakou začínající kapelu, která tady hrála zadarmo na zahrádce jedné velice příjemné hospůdky, a tak jsme si chvilku sedli a čekali, až nám donesou vodu a Coronu nebo až se první pivař zvedne a roztančí to tam. Víte, vždycky se někdo takový najde, ale když už to málem bylo, tak jsme se radši zvedli my a šli na bus, protože už bylo pozdě a kdo-ví, dokdy se v tomhle potrhlém městě jezdí. Naštěstí jsme ale ještě jednu hybridní mašinu chytli, i když hned naproti zastávky byl přesně ten motel v americkém stylu o jakém jsem vždycky snil. Už mi utekl podruhé, ale tak nezbývá mi než opět říct: "Tak snad příště." Ovšem teď bylo na programu něco docela jiného – nadešel čas mé pomsty! Využil jsem totiž druhé zavykládané paní řidičky (jakoby symbol) a prošel na starý lístek, se kterým jsem to tady dneska projezdil vlastně úplně celé.

Když jsem pak s pocitem malého vítězství šel ve tmě a za lehkého letního deště nahoru od metra, nebyli tu už žádní tajní nebo kluci s foťákem a stejně jako celé tohle velké město i kamarádka ze třetího už šla taky nejspíš spát. Tak tedy dobrou noc a zítra…zítra si dám nachos!

>> 12. O tom, jak jsem se stal ranařem a nemůžu se tomu přestat smát aneb Pomoc, zabouchl jsem si klíče a nemám jak zamknout