10. Tanec v dešti a bílá kožená sedačka

Někdy vstanete bez větších plánů, a pak se ve dvě ráno vrátíte z návštěvy Niagarských vodopádů v autě, které jste vyhráli, když jste se zúčastnili amatérského pojídání jablečných koláčů a náhodou skončili první. Tohle se mi sice úplně nestalo, ale že by mě dnešek ušetřil zážitků, také říct nemůžu. Vtip je v tom, že bych byl možná vděčnější, kdyby jo.

Všechno to začalo ráno v jídelně nad mapou, kdy jsem přemýšlel, kam ještě si tady v Torontu zajít. Padla mi do oka cesta kolem jezera až k Ontario Place, což je takový menší ostrůvek se zábavním parkem a koncertními prostory známými jako Molson Amphitheatre. Co se dá pokazit několika kilometrovou procházkou po pobřeží? Nad touhle zdánlivě nevinnou otázkou jsem se měl zamyslet, ještě než jsem vytáhl paty z domu.

Teplota klesla na dvacet stupňů, město se schovalo pod mraky, a tak jsem si opět vzal mikinu. Můj plán minout místní obchod a najíst se někde po cestě se ukázal jako naprosto utopický. Když jsem se dobelhal k jezeru a vyrazil na víc jak hodinovou cestu k centru, nevěděl jsem, že celou tu dobu půjdu po kraji cyklistické stezky u dálnice, kde by se nenajedly ani krysy, kdyby se tady čas-od-času nerozplácl jeden z těch batůžkářů na kolečkových bruslích. V půlce se navíc spustil z nebe uslintaný déšť a než jsem se konečně dostal k tomu pitomému ostrovu, byl jsem celý mokrý a hladový, až jsem si řekl, že do města už to nějak doklepu. No neměl jsem vlastně moc na výběr. Jít v tom uchcaném počasí zase zpátky ... z toho by snad už nebyl ani blbý vtip a podle těch mrakodrapů to stejně nemohlo být daleko.

Ze samotného Ontatio Place jsem si toho příliš neužil už jenom pro ten moment nečasu, kdy jsem stál v polorozpuštěné mikině s rukama v kapsách a s kapucí na hlavě u asi sto metrů širokého průplavu, na jehož druhý břeh jsem pro nadmíru dešťových kapek ani nedohlédl.

Ke všemu bylo asi jenom pět způsobů, jak se tam dostat:
1) "Zaplatit vstupné a přejít přes most" - něco mi ale říkalo, že možná přijde lepší den na kolotočování
2) "Stát se zaměstnancem a přejít přes zaměstnanecký most" - to bych rád (zabil bych hned dvě mouchy jednou ranou), ale to jsem asi jediný
3) "Vyřešit to jako James Bond, tzn. podplavat se nebo přeletět na rogalu" - k tomu ovšem nemám odpovídající stylové auto ani dostatečně multifunkční hodinky
4) "Mít jednu z těch luxusních jachet, co tady kotví a přeplout na druhou stranu" - teď už nechci slyšet o ničem, co zahrnuje plavání, koupaní nebo vodu v jakékoliv jiné formě.
5) No a na ten pátý jsem ještě nepřišel

Dost tedy Ontario Place a teď už rychle do města. Kdo by ale čekal, že to bude další hodina?! Tedy možná by ani nebyla, kdybych se neztratil uprostřed gigantických stájí pro koně a obrovské plně vybavené továrny, ve které vůbec nikdo nebyl, i když stroje šlapaly na plné obrátky. Cítil jsem se už doslova jako po výbuchu atomové bomby, když jsem křižoval popraskané parkoviště snad pro tisícovku aut, na kterém však nebylo ani jediné. Přesto k němu byly přistaveny vysoké rezavé tribuny, což absolutně postrádalo jakýkoliv smysl, pokud mi teda nenateklo do hlavy.

Nakonec jsem se z toho všeho ale nějak vymotal, až jsem se octl pod dálnicí kousek od Rogers Centre, kde jsem ovšem nebyl zdaleka sám. Vlastně tu byli úplně všichni: maminky, co nechtěly vyplavit své děti z kočárků, manažeři s hydrofobními obleky, turisti s navlhnutými foťáky i ti, co si prostě jenom zapomněli deštníky. Mezi ty nepřehlédnutelné však patřil párek naprosto odrovnaných homelessáků, který se chaoticky potácel přes všechny pruhy a zastavoval auta, aby vyžebral alespoň nějaké drobné.

Jednu věc, ale nechápu - jak se takový člověk zrovna v Kanadě dostane k opici. V celém obrovitánském Torontu jsou totiž snad jenom dvě desítky obchodů, kde se dá volně koupit chlast, avšak ceny by odradily i notorického Čecha, no a co se týče restaurací a barů, tam si samozřejmě zase ještě trochu připlatíte. Možná už tuším, proč měli v bistru Prague tolik Alpy.

Při kratičké obchůzce před návratem domů jsem si koupil ještě nějaké pečivo a fazole v tomatové omáčce, které k mému údivu stály jenom něco přes dolar, a vyrazil zpátky na základnu. Tentokrát už však streetcarem a metrem, kde jsem sice nebyl jediným, komu kapalo od šosu, ale jako jediný jsem měl špinavé boty, což vůbec nechápu, jak tady ti lidi dělají.

Mezitím, co jsem zmokal někde venku, pan Tosh zapracoval na interiéru. Ve společenské místnosti přibyla obrovská bílá kožená sedačka. Ne, že by se mi nelíbila, ale jelikož jsem si neměl ani čím otevřít konzervu nebo nemít vlastní příbor dokonce ani čím ty fazole sníst, tak jsem s koženou sofou zase tolik nespěchal. Ve vedlejší místnosti se taky válely ještě zabalené skříňky a židličky, a tak jsem z toho usoudil, že pan Tosh to tady všechno teprve zařizuje, což je sice strašně fajn, ale druhý měsíc stejně hodlám strávit zase někde jinde.

Jinak co se týče mých sousedů, tak ty moc nepotkávám. Jenom nedávno jsem naběhl do experta, který se, připravujíc si čaj, chystal podívat za rodinou a oblékl si proto svůj kroj (levná deka přes rameno), tak mě napadlo, že jsem si sem taky mohl dovést ten pravý moravský a to by čuměli, kdybych tady chodil s pérem na klobůku!

PS: Dnešní zápisek obsahuje celkem 16 narážek na dnešní hnusné počasí. Doufám, že to bylo dost na to, aby to znechutilo i vás. Jinak přeji krásný slunečný den ;)

>> 11. Ta největší porce nachos v Texasu