52. Poslední gang ve městě

Tak a je to tady. Dneska ještě jednou pro kanadskou pizzu, rozloučit se s Ontariem a užít si poslední noc bez polštáře u pana Toshe. Mimochodem právě se tady poflakuje na zahradě (super zábava na páteční večer), tak ho můžete pozdravit, jestli chcete. Radím vám, udělejte to, protože další šance už se vám nenaskytne, i když, abych se přiznal, taky se mi tomu nechce pořád věřit. Ale je to tak - zítra v tuto dobu už budu bědovat v letadle, jak je tam všude málo místa, hnusné jídlo a pitomí lidi – miluju to!

Teď ale ještě zavzpomínejme na ten poslední týden tady. Byl jsem samozřejmě nakupovat nějaké dárky, taky jsem konečně stihl čtyřdolarové úterý! a ještě jednou jsem se zastavil všude, kde to tady mám rád. Ale postupně...

Kensington Market. Kensington Market je naprosto jeté místo. Přestože je hned vedle jedné z hlavních bulvárů v downtownu, pokud o něm nevíte, nevšimnete si ho. Dokonce i Rašíd přiznal, že tady žil 3 roky, než tam poprvé zavítal. Já kdybych neměl tu kartičku se slevou, tak se tam vůbec nedostanu, ale teď už jsem se tam musel podívat, protože jsem byl taky strašně zvědavý, co to vlastně je.

Jestli očekáváte nějaký další obří obchoďák, jste stejně vedle, jako jsem byl já. Bleší trh? Už jste blíž, ale pořád to není ono. Představte si část města, která vypadá jako vytržená z úplně jiného města. Sousedství, které žije podle vlastních pravidel, ale ne jako mafiánská Malá Itálie, spíš roztržitý Chinatown. Stánky tam teď klidně nechte, ale odmyslete si tu hromadu Číňanů a tuny zeleniny. Vítejte v Kensington Market!

Na mapě hluchý čtverec svíraný čtyřmi významnými třídami, ve skutečnosti věčně pulsující čtvrť, kde se stísněnými uličkami protloukají tisíce lidí od hospod s obrovskými zahrádkami k obchodům napěchovaných nejrůznějšími kravinami. Na každém rohu tady potkáte houslistu, kytaristu nebo žongléra, autem sem radši nejezděte a ne že se nacpete, než sem půjdete – jídla je tu opravdu dost a ještě víc.

Potom vám nesmím zapomenout říct, že tento týden byla v Torontu velká show. Celé město totiž terorizovaly stíhačky. Poprvé jsem to zjistil tak, že jsem si chtěl ráno trochu přispat, když v tom mě probudil naprosto šílený rachot. Vůbec jsem netušil, co se dělo a nejhorší na tom bylo, že ten randál pořád nabíral na síle. Nakonec mě napadlo, že by to mohlo být nějaké letadlo, ale proč se, sakra, třepe barák? Když v tom: "VRUM!" Okamžitě jsem vyletěl z postele, protože ten pocit, když ta šílená kraksna - jak jsem později zjistil, prvotřídní letadlo americké armády – akcelerovala nad vaší hlavou, byl prostě šílený. F-22 Raptor umí totiž takovou tu nepříjemnou věcičku, které se říká sonický třesk.

Když jsem byl v polospánků a absolutně nepřipravený, bylo to asi jako šňupnout si toho nejlepšího koksu 11000 metrů nad zemí a potom upadnout do mdlob. Ještě asi pět minut potom jsem se třepal a to jsem zdaleka netušil, že tohle je asi jeden z padesáti těchto momentů, co tento týden budu muset přetrpět. Jako neříkám, na jednu stranu je to úžasné, ale stejně jsem se radši povětšinou schovával zalezlý v metru.

A příčina? Pamatujete si Exhibition Place? Takové to místo duchů postavené na hlavu vedle Ontario Place, kde není nic jen stáj pro koně (proč je uprostřed betonového města stáj pro koně?), obrovské vylidněné parkoviště s tribunami (sportovní tribuny před prázdným parkovištěm?) a prázdná továrna (zapomněl jsem říct: prázdná, ale funkční)? Asi nejsem jediný, kdo si všimnul, že tohle velké nic do centra živelného Toronta nějak nezapadá, a protože prý nepoužívají v Kanadě semtex, tak to bombardují bojovými stíhačkami pěkně ze vzduchu.
...Tak jestli jste mi tohle uvěřili, tak to jste slušné paka :D Samozřejmě Exhibition Place je od toho, aby zde probíhaly exhibice, takže jediné, co s tímto místem udělali, bylo, že jej maličko oživili během šedesátého ročníku Canadian International Air Show, kdy jste odtud mohli z první řady obdivovat dech-beroucí kousky těch nejlepších ze severoamerických letek. Mohli byste si říct, že kvůli zírání k obloze nemusíte přece na žádné určené místo, ale věřte mi, že z centra mezi těmi mrakodrapy sotva něco uvidíte a z předměstí, kde bydlím já, to taky není žádná sláva, pokud zrovna nestojíte u někoho na střeše.

Teď se ovšem konečně dostávám ke svému čtyřdolarovému úterý. Když jsem se celý natěšený a zvědavý konečně přihnal na večer ke kinu, docela jsem se zhrozil. Nějak mně nedošlo, že když promítají za poloviční cenu, že tam bude taky hromada lidí. Nebo jsem se spíš asi řídil svým maloměstským zvykem, kdy nám taky každý týden promítají archivní filmy a dokonce zadarmo, když jste student, ovšem i tak je tam prázdno (a to máme jen jeden sál). A seknul jsem se i v tomto.
Čtyřdolarové úterý není v ničem výjimečné, kromě toho, že je čtyřdolarové. Ano k mému velkému zklamání se tady promítaly úplně normální filmy jako jakýkoli jiný den, jen s tím rozdílem, že jste za něj zaplatili tuhle nezvykle nízkou cenu. A důvod? Netuším... Že by ta velká řada?

Nicméně viděl jsem Julie and Julia a byl jsem spokojený. Černé čtvrtky sice shledávám malinko atraktivnějšími než čtyřdolarová úterý, ale bylo to fajn.

A co se dělo u nás na Keele Street? Taky byla sranda. Rašíd se nudil u své tradiční kofeino-nikotinové siesty na verandě, a tak ostříhal všechny stromy, na které dosáhl. Já jsem to docela uvítal, protože, i když na našem dvorku není kromě krys nic živého, nám ty větvičky od sousedů naprosto zakrývaly výhled na slunce, ovšem Veverky a Tosh už tolik nadšení nebyli. Ar je ale prostě magor a když se nudí, tak dělá i takové kraviny, jakože zametá na zahradě smetí z hlíny koštětem na čarodějnice, avšak znáte to - dokud nechce nic po mně, jsem v klidu. Ale vlastně jsem mu i docela pomáhal s tím stříháním, protože to byla sranda kosit ty stromky, jak se vám zachtělo. Doma by mě za to zabili, tady mi Rašíd ještě nabídl kafé, ale víš co, Are? Nevím jestli jsem ti to říkal osmkrát nebo desetkrát, ale já kafe nepiju... Každopádně dík.

Když konečně z města odtáhly stíhačky, Toronto se začalo připravovat na další velkou událost. A že neuhodnete jakou? Ale no tak – už jsem vám o tom psal. No šup – vzpomínejte! Kdo na to přijde, může za odměnu přeskočit následující větu! Ano, Mezinárodní filmový festival Toronto. Pozn. Tentokrát oficiální.

Samozřejmě jsem hned využil příležitosti alespoň se nadechnout té blyštivé atmosféry a glamouru a vyrazil jsem do downtownu. Znáte Letní filmovou školu Uherské Hradiště? Jo – to je moje město. Každé léto, když se tahle akce spustí, se Hradiště změní k nepoznání. Všude lidi, stany, stánky ... dokonce i v pizzérce mají najednou dvakrát takový výběr jako jindy. Opět jsem ale chytil do své maloměstské pasti stereotypu. I přesto, že torontský festival je asi tisíckrát tak velký jako naše filmovka, nesmíte zapomenout, že Toronto jako město je ještě větší. Je dokonce tak veliké, že pokud se nepohybujete ve správných kruzích, tak o nějakém festivalu nemáte ani páru.
Na druhou stranu když víte kam jít, je to řádné psycho. Já jsem svou jedinou letošní šanci tento festival navštívit vyplýtval na volné promítání na Dundas Square, kam jsem se jako chudý student bez jakékoliv alternativy vydal, abych zjistil, jak se vede sardinkám v krabičce, ale víte co? Byl jsem na Mezinárodním filmovém festivalu Toronto a vy ne! Hahááá! A vy, paní, nedrkejte do mě, sakra, pořád...

I když odlétám z Kanady až zítra, loučit jsem se začal pro jistotu už s předstihem. Poslední přeživší kamarád ve městě byl barman Simon, který speciálně pro mě uspořádal u sebe v podniku pokerový turnaj, protože ví, jak tuhle hru miluju. Vlastně letáčky na něj byly vyvěšené, už když jsem tam byl poprvé, ale něco vám řeknu: Je krásné myslet si, že se něco děje jenom kvůli vám, i když je to lež jako věž. Nicméně držel mi tam místo, i když jsem se trochu opozdil, takže opatrně, jo?!

Protože chci s penězi vyjít tak, abych pokud možno nemusel už k bankomatu nebo si zpátky v Česku měnit pár osamělých dolarů, uvítal jsem, že spíš než pro peníze se hrálo pro zábavu. Každý začínal při deseti dolarech v drobných při hře na čtyřech stolech, kdy jste se kdykoliv mohli zvednout a skončit nebo zkusit štěstí u sousedů. Poprvé od doby, co odjeli newyorští, jsem ale taky cítil, že jsem ve studentském klubu. Konečně se ta holota šprťácká začala sjíždět ke své alma mater, a Toronto tak najednou omládlo o dvacet let. Taky na ulicích se udělalo mnohem hustěji a zdá se, že se nejlidnatější město druhé největší země světa po dlouhém, suchém a lenivém létu vrací zase k životu. Škoda - na mě už tu začíná být zase příliš kosa. Dobře není to tak drastické a přes den se tu dá v klidu chodit ještě v tričku, ale už v tom cítím tu drsnou Kanadu. Ostatně jak včera ráno zkušený obyvatel Rašíd v čepici u cigárka demonstrativně prohlásil: "Zima přichází!"

Tak jo – teď jdu ještě na svou poslední kanadskou procházku. Jestli se mnou letíte zítra zpátky do Evropy, tak si ještě pokecáme, jestli tady na Keele Street ale zůstáváte, nebojte se, bude o vás dobře postaráno – stěhují se sem tři mladé slečny... No jsem si jistý, že alespoň Ar bude mít předčasné Vánoce. Já prozatím smekám a odcházím...

>> 53. Kiss Kiss Bye Bye /Polibek na rozloučenou/